Český Krumlov aneb když vám v divadle teče do bot

Odpoledne před představením jsme využili k procházce po pěší zóně historické části města. Což, mezi námi, není v době letních měsíců nic moc příjemného. Musíte mít celkem ostré lokty, aby vás dav neodnesl tam, kam nechcete. Třeba k muzeu voskových figurín, kam jsme opravdu jít nechtěli. Ale vydrželi jsme a s masou turistů, převážně asijských, jsme byli "doneseni" až ke vstupu do zámku. 

První zmínka o zámku se datuje mezi léty 1240 – 1242, kdy jej, ještě jako hrad, vlastnili páni z Krumlova, kteří ovšem na počátku 14. století vymřeli a jejich majetek zdědili Rožmberkové, kteří jej vlastnili do začátku století sedmnáctého. Od nich ho odkoupil Rudolf II. Habsburský. Poté byl ve vlastnictví Eggenbergů a Schwarzenbergů, kterým byl v roce 1947 zkonfiskován. V roce 1992 byl celý historický komplex Českého Krumlova zapsán na prestižní Seznam památek světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Také proto je velmi navštěvovaným. A to tak, že to starousedlíkům vadí. A ani se jim nedivím.

K dispozici jsou návštěvníkům zámeckého areálu dvě prohlídkové trasy a tři další expozici. Protože jsme si ale interiér zámku prohlédli už při naší minulé návštěvě, raději jsme zamířili na procházku do zámeckého parku, kde jsme neočekávali takový nápor prohlídky chtivých návštěvníků. Procházka zahradou opravdu stojí za to a neměl by ji vynechat nikdo, kdo se rozhodne do Krumlova přijet. Velmi působivá je především čtyřúrovňová Kaskádová fontána. Zdobí ji sochy nymf a vodních božstev a také plastiky žab a ryb. Zahrada je krásně upravená a v letním období krásně rozkvetlá.  

Během procházky jsme s jistým znepokojením pozorovali oblohu, na které se začali honit mraky. To je patrné i na fotografii se zámkem. Proto jsme se zcela pragmaticky rozhodli vrátit do penzionu, přibalit něco teplejšího a nepromokavějšího a po večeři jsme k zámeckému parku raději dojeli autem.

S dostatečným předstihem jsme se usadili do hlediště. Bylo vyprodáno. Jenže s počasím to bohužel vypadalo pořád hůř a hůř. Prozatím jsme si sice nepřipouštěli, že budeme mít takovou smůlu a začne doopravdy pršet. Ale hřmění, které se začalo z dálky ozývat, nás znepokojilo. A asi jsme nebyli sami.

No, nedalo se nic dělat, představení začalo. Po necelé půlhodině začalo krápat, protože mraky byly úplně černé. Diváci se začali vrtět a oblékat. Nelenili jsme a vzali si aspoň nepromokavé bundy. Herci hráli v pohodě dál, jako kdyby se nic nedělo. Po několika dalších minutách se přihnal vítr a začalo lít jako z konve. Sice jsme si vzali pláštěnky, ale bohužel, než jsme si je stačili obléknout, protože nám je bral vítr, byli jsme promočení. Stejně tak sedadla, ze kterých jsme se při oblékání zvedli. Vtipné bylo, že zatímco jsme se my, diváci, schovávali před deštěm v pláštěnkách, v rámci děje se zrovna mylady de Winter, schovala pod plášť kardinála Richelieu.

Sice jsme se tomu zasmáli, ale déšť se změnil v průtrž mračen, kterou doprovázelo burácení hromů a světlo blesků. Herci se běželi schovat do přilehlé budovy a my diváci jsme se mačkali pod hledištěm. Což ovšem nebylo ideální, protože jsme stejně byli promoklí až na kůži, a v botách jsme měli doslova bažinu.

Chvíli jsme sice s ostatními čekali, jestli se počasí neumoudří, ale nevypadalo to dobře. Rozhodli jsme se, že představení oželíme, navíc jsme netušili, zda se vůbec bude dohrávat. Ale musím přiznat, že takhle zmáčená jsem na kulturu ani neměla chuť.

Za půl hodinky už jsme seděli v penzionu hezky v suchu, s hrnkem grogu na zahřátí. Druhý den jsme se sice dozvěděli, že se představení přece jen dohrávalo, ale nám to nakonec zase až tak nevadilo. Konec konců, kdo by nevěděl, jak Tři mušketýři dopadnou…

DALŠÍ ZAJÍMAVÉ ČLÁNKY(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});