Dodávkou přes kouzelné Řecko

Cesta standardně začala podvečer, aby si malý za Budapeští na dálnici mohl lehnout ke klidnému spánku. Cílem byl Bělehrad a vyhlídková věž Avala. Z Ružomberka je to cca. 600km, takže kolem třetí v noci jsme tam bez problémů dorazili. Přespali jsme v parku v okolí Aval a ráno se vybrali na věž. Je z ní krásný výhled a nedaleko od ní jsme našli i Keski z naší oblíbené hry geocaching a skoro zapomněli foťák když jsme se zapisovaly do logbooku.

Odpoledne cesta pokračovala směrem ke klášterům Meteora přes Skopje a v plánu jsme měli praporek u jezera Ohrid. Při nočním přejezdu přes Skopje jsme si užili trochu strachu, když nás zastavilo neoznačené auto na kterém blikalo stop a vystoupili z něj policisté. V podstatě je zaujalo naše Mitsubishi a hlavně nechápali, co děláme v noci v těchto končinách.

Když jsem jim vysvětlil, že jdeme na Meteoru zbytek rozhovoru byl o autě. Pochopil jsem tu ještě jednu věc. Není velmi dobré mít na kartě nastaven malý počet povolených denních operací. Po desátém placení asi 50 centů na mýtných stanicích v okolí Skopje ma karta dále nepustila a paní neměla velkou ochotu vzít eura.

Naštěstí mám vždy tři karty ze dvou různých bank. U jezera Ohrid bylo úplně mrtvě nakolik bylo před začátkem sezóny. Každopádně je to pěkné místo a my jsme si tu trochu odpočinuli a pokračovali přes množství zatáček k Meteoře.

Po cestě jsme našli kouzelné místo které znají asi jen domácí. Najdete ho označené na mapě na řece Venetikos. Zdrželi jsme se tu celý den a fantasticky se osvěžili každý po svém.

K Meteoře jsme dorazili další den večer a ty pohledy při zapadajícím slunci nám vyrazily dech. Zůstali jsme spát na místě. kde jsme měli všechny kláštery jako na dlani, ale bohužel se vyplnilo to, co nám řekl jeden Americký turista, jehož zaujaly nálepky na našem autě. Říkal, že večer je tu strašně moc komárů. Strašně moc je slabý výraz. Neměli jsme tehdy vyřešeny síťky na oknech, takže jsme se v autě vařily ve vlastní kůži, protože jsme se nechtěli nechat sežrat zaživa. Zde jsme druhý den přišli na nejlepší ochranu před komáry. Poradila nám to paní v obchodě kde jsme kupovali vodu. Je to v podstatě tlející spirála z níž jde kouř a máte od komárů v okolí klid.

Druhý den jsme si dva kláštery prohlédli i zevnitř. Cca.300 schodů a 40stupňová horko v džínách s Leonardem na rukou mi dalo pěkně zabrat. Toto místo je neskutečně krásné. Dám vám zdarma dobou radu. Po schodech kráčejte v kraťasech, nepotřebujete mít na sobě dlouhé kalhoty během výstupu ke klášteru. Před vstupem vám půjčí plachtu, kterou zakryjete holé nohy. Je to určitě lepší než se pařit v riflích schodů jak jsem to předvedl já. Každopádně nelituji ten výstup neboť výhled je odtud fantastický a rozumím proč se zde mniši rozhodli žít.

Cesta dále pokračovala k Olympu. Chtěli jsme si ho prohlédnout alespoň z dálky neboť na túru s Leonardem jsme si netroufali. Pod Olympem jsme navštívili krásný chrám zasvěcený Diovi a pak pokračovali až na parkoviště, odkud se stoupá na horu bohů. Udělali jsme pár nepodařených fotek a pokračovali k moři. S fotkou Olympu si pomohu internetem. Naše ani jedna nestojí za nic.

Náš cíl měl být poslední palec oblasti Chalkidiki, kterým je Athos. Není tak turistický jako první dva a jsou na něm krásné kláštery. Po cestě jsme se zastavili v městečku Stavros. O městečku jsem ani netušil, že existuje a zastavili jsme tu jen proto že jsme potřebovali tankovat. Okouzlilo nás natolik, že jsme tady v podstatě strávili zbytek dovolené. Plaž je tu Pozvolná písková, množství pěkných barů přímo na pláži iv městečku, lidé milí a ceny přiměřené. Turisté jsou zde jen bulhaři a řekové.

Leonard si patřičně užíval naše odpolední kávy v baru na pláži. Veronika si užívala obchody v městečku každý večer. Velmi milá obsluha baru a toalety hned vedle baru bylo to co doplňovalo pohodu. Navíc jsme kousek od baru tak říkajíc v centru města našli na parkovišti pod stromem perfektní skryté místečko, kde jsme v noci spali a přes den jsme měli auto ve stínu takže i když Veronika vařila v autě oběd tak jsme tam měli příjemný chládek. Co víc si přát?

Naše toulavé nohy nás samozřejmě odvedli až k původnímu cíli Athosu. Po cestě jsme objevili úžasné pláže pro domácí. Náš cíl zklamal. Kempy a pláže na poloostrově Athos byly komerční a drahé a všude jen zákaz stání. Rozhodli jsme se, že zkusíme potáhnout dále na konec poloostrova až ke klášterem autem. Ale cesta skončila i pro náš offroad na pláži, která jak se ukázalo byla soukromá a vyhodili nás z ní.

Rychle zpět na ty úžasné pláže, co jsme objevili po cestě. Přespali jsme tu pár nocí přímo na písku kousek od moře. Veronika si dokonce udělala zahrádku před autem s pěšinkou až do moře. Prostě nádhera. Domácí co tu právě připravovali bar na sezónu nám to bez problémů dovolili, když jsme si u nich dali pivo a slušně jsme se zeptali jestli jim to nebude vadit. Byly to zatím jedni z nejkrásnějších míst na jakých jsme kdy spali. Večer jsme si založili oheň a k dokonalosti nic nechybělo.

Zbytek dovolené jsme střídavě spali na opuštěných plážích nebo v městečku Stavros. Pokaždé na jiném konci pláže, případně v městečku Olympiada, které leželo mezi těmito dvěma body a mělo velmi pěknou promenádu na pláži. Nevěděli jsme si ani vybrat, kde se nám nejvíce líbí.

Když jsme se zde začali trochu nudit, vybrali jsme se opět na Athos s úmyslem jít si prohlédnout kláštery lodí. Chtěli jsme se při některém z nich vylodit a pobíhat to tam autem. Chyba lávky, trajekt který jsme si vybrali nikde nestál, takže jsme si vše prohlédli jen z moře. Ženy sice do těchto klášterů mají vstup zakázán, ale i tak jsme je chtěli vidět z bližší. Po cestě zpět do Stavros nám navíc začalo něco brutálně smrdět a přestal mi fungovat posilovač řízení. Mici odešlo servo, zastavili jsme v městečku Stratoni a hledali nějakou pomoc. Nalezli jsme servis, a když se paní domácí podařilo nalézt mechanika tak nám vysvětlil, že nejlepší bude odříznout řemen, který pohání servo a bez posilovače dojdeme až domů. Se zapojeným řemenem se servo točilo nasucho a hrozilo zadření nebo shoření. Naštěstí tento řemen poháněl pouze servo. S novým autem bychom byli nahraný, tam jeden řemen pohání všechno. Mičiná mě řemeny tři, tedy už jen dva. Od té chvíle jsem si užíval cestu jak na staré Škodě 120. Trocha jsme kvůli tomu pozměnili návratovou trasu, která měla vést přes Bulharsko jako je na mapě. Realita byla, že jsme se přes Makedonii vrátili do Bělehradu. Dvoutunové auto bez posilovače budu raději řídit po dálnici jako přes zatáčky. Bulharsko dáme jindy.

Na dva dny jsme se vybrali i k pěkné jeskyni Alistrati a do města Kavala. Město je klasické přístavní s vysokými hradbami, ale ničím výjimečné. Jeskyně je krásná i když Leonard ji celou prospal na mých rukou. Cesta k ní není dobře značená a řídil jsem se trochu i intuicí co nás zavedlo na polní cesty. Vždyť máme offroad tak proč ho trochu neprovětrat. Veronika se bála, že jsme se ztratili, ale já věděl, že směr mám správný pouze tu musela být i lepší cesta. Našli jsme ji až cestou od jeskyně. No tak jsem trochu poblúdil no a co.

Přespali jsme na noname pláži mezi ostatními obytňáky. Za námi v noci zaparkoval můj sen takže jsem se ráno kochal. Vstoupili z něj manželé ze Skandinávie, sedli na rozkládací kola a vyrazili směrem k městečku. Takto si představuji svůj důchod.

Leonard byl během celé dovolené úžasný i přes malé nehodě, když si trochu popálil ručičku na odpuzovač komárů. Doktor, za kterým jsme šli kvůli ošetření byl asi nejhorší lékař, jakého jsme zažili a jeho návštěva byla úplně zbytečná, ale kdo má dítě zná ten strach a raději navštíví lékaře, aby něco nepodcenil a potom to lituje. Ocenil jsem tady, že mám cestovní pojištění pro celou rodinu neboť i když Řecko je v EU tak karta pojištěnce vám platí pouze ve státních nemocnicích a ta byla nejbližší až v Thesaloniki. V turistyckých centrech najdete jen soukromých lékařů a u nich se platí pokud nemáte pojištění. Vybavovačky byly komplikované a mělo to dohru ještě doma, ale nakonec se to všechno vyřešilo.

Po třech krásných týdnech jsme na jeden nádech dorazili až domů. Leonard skoro celou cestu prospal. Trochu adrenalinu jsme zažili na Slovensku, když po půlnoci první otevřená benzinka od sahá byla až ve Zvolenu. Rezerva nám svítila už od Budapešti a Mičiná podle mě nádrž vylízala dosucha, ale podržela nás jako vždy.

DALŠÍ ZAJÍMAVÉ ČLÁNKY(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});