Rumunské hory z pohledu psa - Přechod pohoří Rodna

„Nejsme na vandru proto, abychom spali v přepychovém pokoji“, drbe mě panička za uchem, aby bylo všem jasné, že já mám přednost před jejím pohodlím. Zatímco přesouváme rozbalený proviant ke druhému přístřešku, šedivá obloha se zatemňuje, přestože je teprve odpoledne. Ve vzduchu se vznáší vlhkost. Babičce Janě se pod altánek nechce, raději by volila stan, ale byla přehlasována.

„To počasí se mi moc nelíbí, raději bych začala balit,“ navrhuje.

„Na co? Tady se krásně schováme. Ať si klidně prší, je to tu dost velké, abychom nezmokli,“ oponuje děda Laďa, zatímco studuje mrak zakousávající se do horského hřebenu.

„Takovejhle mrak jsem ještě neviděl,“ konstatuje páneček a stěhuje části našeho vybavení pod střechu.

„Jo, jde zvláštně odspodu,“ přitakává zbytek výpravy.

„Ještěže jsme tak krásně schovaní ,“ pochvaluje si Laďa, Naopak Jana hudruje, ať s přesunem pohnou a pobalí co se dá.

Bílý oblak se přivalil rychleji, než kdo čekal. Možná až na mě, v neblahé předtuše se krčím pod stolem, ke kterému se postupně shlukují všichni ostatní ve snaze skrýt se před velikánskými kapkami vody. Pomalu začíná být jasné, že na noc nás tento příbytek mile nepohostí. Páneček tedy vyráží do nečasu zjišťovat jiné možnosti ubytování, než je hotel, kam nesmím. Ostatním je ho líto, to ovšem ještě netuší, že se z něj stane nejsušší člen výpravy. Déšť je nemilosrdný a pomalu si zabírá větší a větší území našeho úkrytu. Koukám na paničku, která se choulí za dřevěnou lavicí. Babi Jana marně zalehává batožinu, aby udržela aspoň nějaké věci suché a Laďa předvádí kaskadérské kousky, když se věší za střešní trám, ve snaze uniknout mokru. Bouře dosáhla svého vrcholu a altán připomíná wapku, která svoji práci odvádí dokonale a s noblesou. Déšť nás bičuje odspodu nahoru a nenechá tudíž suchý vlas ani na Laďovi, který má hlavu přímo u stropu.

Prvním příznakem polevující průtrže je viditelnost. Zda na nás stále prší nerozeznáme, jelikož jsme na kůži promočení a to je u psa co říci. Zato můžeme spatřit pánečka, krčícího se pod střechou hotelu. Vysmátý obličej prozrazuje, že byl sprchy ušetřen.

„Moc se neraduj, věci tu máš taky!“ volá na něj panička, když opouští své nefunkční útočiště.

Nakonec je mokré opravdu všechno, od jídla až po spacáky a to jen proto, že věci nebyly bezpečně v igelitkách a v opláštěnkovaných batozích. Pan „hoteliér“ si mohl pochválit jak snadno získal nové hosty a mě nezbylo než se smířit s noclehem v kotelně. Nutno přiznat, že pán byl moc hodný a krom rozumné ceny pro dvounožce zařídil i deku pro mne. Však nebojte, za ty dva dny, které tady strávíme, naprosto změním pohled místních obyvatel na psy. Haf! ;-)

DALŠÍ ZAJÍMAVÉ ČLÁNKY(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});