Rumunské hory z pohledu psa - Přechod pohoří Rodna

„Kolik je?“ zajímala se Dita s napůl zavřenýma očima. Je čas hodit mi klacek! Okamžitě jsem jí položila pod bradu svůj nejnovější úlovek.

„Bessi, dej mi pokoj,“ zavrčela na mě. Naklonila jsem hlavu na stranu a smutně na ni koukla.

„No jo, ty otravo,“ konečně kus dřeva zvedla a mrštila jím na druhý konec betonového nástupiště. Vrhám se za ním. Než jsem se vrátila, stála na nohou. Ať už jde kamkoli, jdu s ní. Tentokrát to byla jen malá místnůstka v koutku velké haly, nad jejímž vchodem blikal neonový nápis BECLEAN PE SOMMES (tedy aspoň dle pánečkova tvrzení). Než jsme se vrátili, byli na nohou i ostatní členové výpravy. Prý nám to za chvíli jede. Trochu zmateně jsem se mezi nimi proplétala doufajíc, že tentokrát se jde na tu slibovanou vycházku.

Zas nic. Zklamaně jsem se stulila pod sedadlo dalšího vlaku. Tenhle byl obzvláště voňavý a navíc podivně malinký. Výjimečně mi koupili i lístek u průvodčího, protože jak konstatovala panička: „Nástup psa do vlaku, tady prostě nešlo přehlédnout.“ A pak přišla konečná. Dál už to nešlo i kdyby chtěli, železní hadi, kterým se říká koleje skončily. Tak kam tolik spěchají? Kolem budovy hlásající stanici VISEUL DE JOS, jsme prakticky proběhli, abychom hned za rohem museli další hodinu čekat. Prý na autobus. Ten aspoň znám. Místní hospůdka měla vzhledem k časné dopolední hodině ještě zavřeno, a tak mi pánečci poctivě házeli aporty, které jsem jim přinášela. Podivná halda plechu dorazila asi s patnáctiminutovým zpožděním. Autobus tedy rozhodně vypadá jinak, pomyslela jsem si. Tentokrát jsem se košíku nevyhnula. Nevadí, hlavně když se něco děje. Po nekonečně dlouhé době, během níž se dvounožci museli vejít na čtyři sedadla i s bagáží, jsme se dokodrcali do města BORSA. Jaké to bylo pro všechny překvapení, když kolem projížděla naleštěná moderní auta a restaurace praskaly ve švech. Páneček nechápavě kroutil hlavou: „Proč jsme nejeli autem i my, tady by tu naši kraksnu těžko někdo ukradl“. Po krátké ochutnávce místního jídla vyrazili dvounožci shánět další dopravu. Ještě nějakou dobu se budeme držet místní silnice, ale do sedla Rotunda už vede jen prašná cesta a tam se stop chytá špatně. Na rozdíl od dvounožců mi rozhodně nevadí šlapat pěšky už z údolí.

Odpočívala jsem ve stínu a nudila se, na vodítku to za moc nestálo a pánečci mě odmítali pustit. Pravda, příliš pejsků jsem nezahlédla a když, tak na řetězu za plotem. Mají tu divné zvyky. To já spávám doma v posteli a chůzi na vodítku dodnes příliš nechápu.

„Máme odvoz!“ haleká už z dálky děda Laďa.

Majitel vínové čtyřkolky je ochoten zavést nás na místo za poloviční cenu než taxíky. Aspoň dle Laďova zjištění. Jsem ráda, za svoje místečko pod nohama spolujezdce, zatímco páníčci se mačkají na zadních sedadlech. Cesta trvá snad věčnost. Asi v polovině panička nadšeně komentuje nějaký kostel v sedle Prislop, jako by ho sama postavila.

Otráveně zívám. Vzápětí podlaha pode mnou ožije. Auto sebou hází a poskakuje. Hádám to na zmiňovanou prašnou cestu. Opravdu, po několika dalších minutách zastavujeme. Venku jsem pochopitelně první. Trochu mě znervózní moderní budova hned u cesty, ale my máme stany, nás se prý netýká. Tak hurá! Dobrodružství může začít. A já jdu najít klacek...

DALŠÍ ZAJÍMAVÉ ČLÁNKY(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});